Much has been written about the free energy principle (FEP), and much misunderstood. The principle has traditionally been put forth as a theory of brain function or biological self-organisation. Critiques of the framework have focused on its lack of empirical support and a failure to generate concrete, falsifiable predictions. I take both positive and negative evaluations of the FEP thus far to have been largely in error, and appeal to a robust literature on scientific modelling to rectify the situation. A (...) prominent account of scientific modelling distinguishes between model structure and model construal. I propose that the FEP be reserved to designate a model structure, to which philosophers and scientists add various construals, leading to a plethora of models based on the formal structure of the FEP. An entailment of this position is that demands placed on the FEP that it be falsifiable or that it conform to some degree of biological realism rest on a category error. To this end, I deliver first an account of the phenomenon of model transfer and the breakdown between model structure and model construal. In the second section, I offer an overview of the formal elements of the framework, tracing their history of model transfer and illustrating how the formalism comes apart from any interpretation thereof. Next, I evaluate existing comprehensive critical assessments of the FEP, and hypothesise as to potential sources of existing confusions in the literature. In the final section, I distinguish between what I hold to be the FEP—taken to be a modelling language or modelling framework—and what I term “FEP models.”. (shrink)

The paper argues that Gareth Evans’ argument for transparent self-knowledge is based on a conflation of doxastic transparency with ascriptive transparency. Doxastic transparency means that belief about one’s own doxastic state, e.g., the belief that one thinks that it will rain, can be warranted by ordinary empirical observation, e.g., of the weather. In contrast, ascriptive transparency says that self-ascriptions of belief, e.g., “I believe it will rain”, can be warranted by such observation. We first show that the thesis of doxastic (...) transparency is ill-motivated and then offer a non-epistemic interpretation of ascriptive transparency by reference to the theory of explicit expressive acts: “I think it will rain” requires attendance to the weather because the utterance expresses a belief about the weather, not about ourselves. This will allow us to avoid what is often called “the puzzle of transparent self-knowledge” while remaining faithful to Evans’ linguistic observations. (shrink)

Ontologies formally represent reality in a way that limits ambiguity and facilitates automated reasoning and data fusion, but is often daunting to the non-technical user. Thus, many researchers have endeavored to hide the formal syntax and semantics of ontologies behind the constructs of Controlled Natural Languages (CNLs), which retain the formal properties of ontologies while simultaneously presenting that information in a comprehensible natural language format. In this paper, we build upon previous work in this field by evaluating prospects of implementing (...) International Technology Alliance Controlled English (ITACE) as a middleware for ontology editing. We also discuss at length a prototype of a natural language conversational interface application designed to facilitate ontology editing via the formulation of CNL constructs. (shrink)

V tomto článku se zamýšlím nad možností „správné“ (objektivní, adekvátní) interpretace Dao De Jingu (DDJ). Zamyšlení nad „komunikační situací“ vede k rozlišení několika základních prvků (autor, text, interpret, adresát). K jednotlivým prvkům stručně shrnuji současný stav interpretačního úsilí odborníků na DDJ (opíraje se především o článek A. Chana). Kontroverzní povaha výsledků současného bádání nás nemá vést ke skepticismu „integrativní hermeneutiky“, která na adekvátní interpretaci rezignuje. Je možné se i nadále držet principů „rekonstruktivní hermeneutiky“, která spatřuje adekvátní interpretaci jakožto svůj cíl.

Krize spojená s příchodem pandemie koronaviru ukázala, že užitečné expertní vědění sice podle všeho existuje, ale ne každému, kdo se představí jako expert, bychom měli věřit. Slovy doktora House: „Všichni lžou.“ Lžou i odborníci. Kapitola se zaměřuje na situace, kdy odborník lže takříkajíc „s dobrým úmyslem,“ neboť se domnívá, že pravda by veřejnost vedla k chování, které není společensky žádoucí. V takovém případě se jedná o lhaní paternalistické, protože má ochránit veřejnost před ní samotnou. Ukážeme příklady, kdy k němu dochází, (...) a pokusíme se i odhadnout, jak dobře takový pokus o manipulaci veřejnosti funguje krátkodobě i dlouhodobě. Protože výsledky našeho rozboru nenaznačují, že by dobročinné lhaní odborníků bylo skutečně společensky prospěšné, pobavíme se také o tom, proč by se mu člověk v roli experta měl raději vyhnout. (shrink)

Edmund Husserl obdržel v roce 1927 nabídku od Jamese Louise Garvina, britského editora Encyclopædia Britannica, ať napíše pro novou, tehdy čtrnáctou edici článek „Fenomenologie“. Garvin stanovil rozsah článku na 4000 slov a termín vydání na září roku 1929. Husserl pracoval na článku v časovém rozmezí mezi zářím a prosincem roku 1927, během kterého vyhotovil celkem čtyři verze. Husserl požádal o spolupráci na prvních třech verzích svého žáka Martina Heideggera, který toho času zastával profesorský stolec na univerzitě v Marburku. Heidegger strávil (...) v říjnu 1927 u Husserla několik dní, během kterých intenzivně pracovali na řečeném článku. Nicméně jejich spolupráce vedla ke vzájemnému profesnímu odcizení, protože práce na formulování článku dala vytanout nepřekonatelným obsahovým diferencím mezi oběma filosofy. Na základě Heideggerových nepřijatelných návrhů a připomínek Husserl nakonec sepsal finální, čtvrtou verzi článku již sám. Tuto poslední verzi čítající 7000 slov pak Husserl předal oxfordskému učenci Christopheru V. Salmonovi, který ji měl zkrátit a přeložit do angličtiny. Salmon sice v únoru roku 1928 opravdu dodal do redakce EB text čítající 3844 slov bez bibliografie, ovšem nejednalo se vpravdě o překlad, nýbrž dost svévolnou parafrázi. Tato podoba Husserlova článku se pak objevovala ve čtrnácté edici EB, jež se vydávala až do roku 1974, jen do roku 1956, kdy byla nahrazena článkem napsaným Johnem N. Findlayem. Původní podoba Husserlova článku byla poprvé zveřejněna až roku 1962 v rámci jeho sebraných spisů známých pod označením Husserliana, podle jejichž IX. svazku jsme vyhotovili předložený překlad z německého jazyka. Podle této edice rovněž uvádíme paginaci, která je uvedena v hranatých závorkách, přičemž stránkový přechod indikuje v textu umístěná značka |.U příležitosti 80. výročí Husserlova skonu, který připadl na rok 2018, bylo naším záměrem připomenout přínos a odkaz tohoto našeho krajana tím, že napravíme absenci překladu jeho patrně nejvíce instruktivního, přehledného a programového textu, který byť ve zkomolené podobě anglického „překladu“, po dlouhou dobu seznamoval učenou veřejnost s tím, co je to fenomenologie. (shrink)

A meliponicultura é a criação racional de abelhas nativas sem ferrão. A criação r acional de abelhas indígenas é uma atividade auxiliar na geração de trabalho e renda, contribuindo para a melhoria da qualidade de vida dos criadores, além de ser uma atividade economicamente viável, ecologicamente sustentável e socialmente justa. -/- O conhecimento sobre as abelhas sem ferrão e a meliponicultura nas Américas é muito antigo quando comparado com as atividades envolvendo, nesse continente, as abelhas Apis mellifera. Há muito tempo, (...) povos indígenas de diversos territórios se relacionam com os meliponíneos de muitas formas, seja estudando-os, criando-os de forma rústica ou explorando-os de forma predatória. -/- Antes da chegada da abelha Apis mellifera no continente americano, ou da exploração da cana para fabricação de açúcar, o mel das abelhas nativas caracterizava-se como principal adoçante natural, fonte de energia indispensável em longas caçadas e caminhadas que esses povos realizavam na busca por alimento. -/- Muito do conhecimento tradicional acumulado pela população nativa foi gradativamente assimilado pelas diferentes sociedades pós-colonização, tornando a domesticação das abelhas sem ferrão uma tradição popular que se difundiu principalmente nas regiões norte e nordeste do Brasil. A herança indígena presente na atual lida com as abelhas é evidenciada pelos nomes populares de muitas espécies, como é o caso da Uruçu Nordestina ou Uruçu Verdadeira (Melipona scutellaris), uma palavra que vem do tupi "eiru'su", que nessa língua indígena significa “abelha grande”. -/- O nome "uruçu" está relacionado com diversas abelhas do mesmo gênero, encontradas não só no Nordeste, mas também na região amazônica. A tendência, porém, é a de reservar o termo “uruçu” para a abelha da zona da mata do litoral baiano e nordestino, que se destaca pelo tamanho avantajado (semelhante à Apis), pela produção de mel expressiva entre os meliponíneos e pela facilidade do manejo, pois são abelhas mansas. -/- Estudos já realizados mostraram o relacionamento da uruçu com a mata úmida, que apresenta as condições ideais para as abelhas construírem seus ninhos, além de encontrarem, em árvores de grande porte, espécies com floradas mais abundantes, que são seus principais recursos alimentares, bem como locais de morada e reprodução. A Uruçu (Melipona scutellaris) possui uma preferência floral mais seletiva do que as abelhas africanizadas, razão porque se encontram em vias de extinção. (shrink)

The core of the Conceptual artists (Mel Bochner, Sol LeWitt; the Siegelaub group with Robert Barry, Douglas Huebler, Joseph Kosuth, Lawrence Weiner; English and American members of Art and Language) is situated in the art context of the late sixties and the first half of the seventies. The self-positioning of the Conceptual artists within the art world in texts dealing with art theoretical as well as institutional problems is outlined, and selected works are interpreted.

When a philosophical or scientific project comes of age, it finds itself possessed of a tradition, and consequently of scope for a display of its classics. If Praxeology is such a project, then Jakob Meløe’s article The Agent and His World is just such a classic. It’s often no very long step from acquiring a tradition to becoming one. But a project that suffers this transformation stands in risk of losing its character as a project. It then remains only to (...) write the history of the tradition: this is how it all went. As Praxeology is not just a tale to be told, these notes will not be taking up The Agent and His World as the original and radical statement it so patently was within the analytic philosophy of action of the sixties. Nor will they deal with its significance for subsequent praxeological thinking. The aim is rather to enter into a dialogue with Meløe’s article — as one praxeologist to another, or as one piece of praxeology to another. (shrink)

Jürgen Habermas ist nicht der Erste, der in den letzten Jahren zu der Diagnose gelangt ist, dass das Internet und die sozialen Medien zu einem dramatischen Wandel der politischen Öffentlichkeit geführt hätten, mit gravierenden Folgen für die Existenzbedingungen der westlichen Demokratien. Aber wenn er, einer der international bedeutendsten und wirkmächtigsten politischen Theoretiker der letzten Jahrzehnte, sich dazu äußert, wie sich die „Struktur der Öffentlichkeit“ wandelt und was das für die Demokratie bedeutet, dann hat das einen besonderen Stellenwert.

Schon nach den ersten Sätzen ist klar, dass Armin Nassehi sich mit seinem neuen Werk Unbehagen nicht an ein Laienpublikum wendet. Ohne sozialwissenschaftliches Studium dürfte es schwer sein, den Sätzen des Soziologieprofessors zu folgen. Aber der Autor ist durch Essays in großen Zeitungen bekannt, berät die Politik und gilt als einflussreicher Intellektueller – Grund genug, um nachzulesen, was die theoretischen Grundlagen seiner Zeitdiagnosen sind.